Klenot pozdní gotiky a jedna ze čtyř staveb katedrálního typu v Čechách je spolu s katedrálou Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele a historickým centrem Kutné Hory zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.
Kutná Hora je historicky známá těžbou stříbra, díky níž se počátkem 14. století stala hospodářským centrem českého státu. Pozemky, na kterých vznikaly hornické osady a z nich později i samotné město, patřily řádu cisterciáků. Ti měli svůj klášter s katedrálou v nedalekém Sedlci. Kutnohorští měšťané se chtěli vymanit z jejich vlivu. Rozhodli se založit Bratrstvo Božího těla, které se ujalo prvních kroků směřujících k zahájení stavby nového chrámu, jehož nádhera by vyjadřovala slávu a bohatství stříbrné Kutné Hory i hlubokou zbožnost jejích obyvatel. Vykoupili od pražské kapituly pozemky za hranicemi města. Pro stavbu vybrali místo, kde dosud stávala hornická kaplička sv. Barbory. Ta byla zachována v blízkosti chrámu až do roku 1626.
Jedna stará kutnohorská pověst vypráví o třech havířích, kteří pracovali v dole a kutali stříbro. Stalo se neštěstí a důl se zavalil. Havířům zhasly kahany a nemohli se dostat zpátky na povrch země. Protože byli zbožní, obrátili se ke své patronce, svaté panně Barboře. Modlili se a poprosili ji, aby jim pomohla. Jeden si přál alespoň jednou zahlédnout denní světlo, paprsky slunce. Druhý si přál ještě jednou se setkat se svou rodinou a rozloučit se s ní. Třetí poprosil o to, aby mohl žít ještě jeden rok. Svatá Barbora jejich přání vyslyšela a vyvedla je ze zavaleného dolu ven. První havíř vyšel ven z dolu a zemřel poté, co spatřil paprsky slunce. Druhý havíř zemřel doma, obklopen celou svou rodinou. Třetí havíř žil ještě celý rok. Během něj měl vidění, že ho svatá Barbora volá k sobě. Šel za ní až na skalnatý ostroh, kde nyní stojí tento chrám. Tam uviděl strom a před ním stála svatá Barbora. Horník strom porazil a vytesal z něj sochu světice. Všichni horníci se k ní chodili modlit a prosit o ochranu. Časem zde postavili kapličku a ještě později tento chrám.
Chrám je tedy zasvěcen panně Barboře, raně křesťanské mučednici, která je vzývána jako pomocnice v nouzi, přímluvkyně za dobrou smrt a patronka všech, kdo mají nebezpečné povolání, zejména horníků. Právě horníci se svou tvrdou a nebezpečnou prací nejvíce zasloužili o rozkvět středověkého města i stavbu katedrály, kterou věnovali své svaté ochránkyni.
Barbora byla dcera zámožného pohanského kupce Dioskura. Žila téměř před dvěma tisíci lety v tehdejší římské říši. Byla to doba, kdy lidé měli rádi přepych a zábavu, bohatí žili bezohledným životem a málokdo se staral o ostatní. Barbora ale chtěla žít životem, který nebude prázdný, a hledala něco, co by mu dalo smysl. Setkala se s křesťany, kteří byli tehdy pronásledováni a za svou víru umírali. Barbora se rozhodla, že chce náležet jen Kristu. Její otec se však křesťanů bál, a když se dozvěděl, že se Barbora dala pokřtít, zavřel ji do věže. Ji to ale neodradilo, naopak, rozjímala o Kristu a čerpala tak sílu, aby pro něho dokázala snést všechno, studovala Kristovo učení a nacházela v něm útěchu. Dokonce dokázala sjednat proražení třetího okna ve věži, ve které byla uvězněna. Barbora chtěla, aby jí tři okna připomínala Nejsvětější Trojici, v jejíž společnosti toužila žít. Dioskuros ji, v zoufalé snaze zlomit její přesvědčení, vydal soudu, který ji nechal mučit; Barbora se přesto své víry nevzdala. Její otec byl tak rozzuřený, že jí nakonec sám sťal hlavu. Vypráví se, že když Barboru vlekli na popraviště, zavadila lemem svých šatů o keř. Na sukni jí zůstala malá větvička. Když pak zemřela, na této suché větvičce vykvetly bílé kvítky. Ty připomínají její statečnost, nevinnost a víru.